Autor

Daria Molnár

Prohlížení

Ve spojení s multipotenciálními lidmi, aneb lidmi s velkým množstvím znalostí či dovedností ve více oborech lidské činnosti, se často hovoří také o renesančních lidech. Loni jsme si o renesančních lidech povídaly s mnohotvůrčí Julií Křivánkovou, historičkou s láskou právě k renesanci. Vydejte se teď s námi na chvíli do časů renesanční Florencie!

Nedávno jsem dostala dotaz od jedné milé čtenářky, která propadla kouzlu mnou milované klavírní improvizace a údajně už skoro nikdy nehraje z not 😊 I to se může stát, když si improvizaci zamilujete, a není na tom vůbec nic špatného! Je také v pořádku, když se not nevzdáte. Sama z nich také ráda hraju, i když zdaleka ne tak často jako dříve.

Výše zmiňovaná čtenářka by ráda pomohla své kamarádce, které improvizace moc nejde. Ale je to vůbec možné?

Jak nakládám s časem? Jak si ho organizuji, abych všechno stíhala? To je jeden z častých dotazů, který od čtenářů dostávám, a tak jsem se po dlouhé době váhání rozhodla napsat na toto téma článek.

Proč jsem tak dlouho váhala? Hlavně proto, že se ještě sama učím, jak si čas uspořádat, abych byla spokojená a v rovnováze se svými (mnoho)tvůrčími pohnutkami. Měla jsem tedy pocit, že nejsem v pozici někoho, kdo by mohl v tomto směru kohokoliv poučovat. Ale jelikož se mě na toto téma často ptáte, rozhodla jsem se přes svůj pocit nedokonalosti přehoupnout a sdílet, jak to s časem mám a co se mi v práci s ním osvědčilo.

Znáte to, kdy něco považujete za samozřejmost, ale pro mnohé to samozřejmost není? Těmto domněnkám se, myslím, umí vyvarovat málokdo, já osobně neznám mnoho lidí, kteří by tuto disciplínu mistrovsky zvládali. A Vy? Kolik takových lidí znáte? Klidně se mnou podělte, moc mě to zajímá 😊

Za jednou takovou „samozřejmost” jsem považovala to, že doma nemáme televizi. A že ji nemáme ne z toho důvodu, že bychom si jí nemohli dovolit, ale protože jsme se tak rozhodli.

Tahle myšlenka s inspirací na článek ke mně znovu přišla včera, když jsem ležela na lehátku u mé milé kosmetičky a užívala si péči jejích šikovných rukou. Relax jsem po několika náročných „depkoidních“ dnech potřebovala jak sůl a náležitě si ho užila. A bylo to naprosté blaho. 🙂

Ale zpět k mé dnešní zprávě. Má kosmetička má své malé studio na prvním patře malého domu, v přízemí pracuje několik kadeřnic a ruch ženského povídání se občas nese i do studia mé kosmetičky. Jak jsem tak ležela a relaxovala za vzdáleného šumu ženských konverzací, vzpomněla jsem si na to, jak o nás ženách panují ustálená negativní přesvědčení, jaké jsme.

Minulý týden touhle dobou jsem balila kufr do Sankt Petěrburgu. Něco teplého na chladné večery u Něvy, něco lehčího na horká odpoledne, která slibuje předpověď, pas s ruským vízem, několik dalších nezbytností, a hlavně nezapomenout nastavit budík na čtyři ráno, protože ve 4:30 na nás před domem bude čekat taxík na letiště.

Let proběhne hladce, oba ho s Gáborem prospíme a probudíme se až při přistání na Pulkovo letiště. Ještě rozespale se na sebe podíváme, ale náš výraz v obličeji nepotřebuje dalších slov. Tak jsme asi fakt tady.

Jaký máte vztah k negativním emocím? Přijímáte je jako součást sebe, nepřipouštíte si je, snažíte se je ignorovat či „přebít“ nějakou pozitivní emocí, nebo se někdy dokonce přistihnete při tom, že se nemáte rádi, když se zlobíte, když jste smutní, když jste vzteklí atp.? Máte pocit, že z Vás negativní emoce dělá horšího člověka, protože v tu chvíli nezáříte jasně jako sluníčko?

Já tyhle pocity znám a dlouho jsem to měla nastavené tak, jak jsem to popsala výše.

Je Vám tahle potřeba známá? A pokud ano, přinesla Vám někdy dlouhodobé pocity štěstí a naplnění?

Mně tato potřeba důvěrně známá je, a kromě krátkodobých úspěchů, které mi vlastně měly jen potvrdit, že se mé lpění na kontrole vyplatilo, mi z dlouhodobého hlediska činí pouze frustraci prokládanou vztekem, a nakonec jedním z těch pocitů, který vás dokáže pokaždé neomylně rozložit – pocitem, že nejsem dost dobrá, když vše nejde tak, jak bych chtěla.