Ve spojení s multipotenciálními lidmi, aneb lidmi s velkým množstvím znalostí či dovedností ve více oborech lidské činnosti, se často hovoří také o renesančních lidech. Loni jsme si o renesančních lidech povídaly s mnohotvůrčí Julií Křivánkovou, historičkou s láskou právě k renesanci. Vydejte se teď s námi na chvíli do časů renesanční Florencie!

D: Julie, když si teď budeme povídat o renesančních lidech a renesanci vůbec, můžeme to nejdříve trochu vymezit?

J: Samozřejmě. Renesanci je možné vymezit různými způsoby podle toho, co konkrétně nás zajímá. Moje oblíbené období, o kterém bych chtěla mluvit, je Florencie 15. století, která byla kolébkou renesance, a tedy i renesančních lidí.

D: Zastavme se u toho pojmu „renesanční člověk“ – jaká vlastně byla idea renesančního člověka?

J: Je důležité říci, že se v této souvislosti bavíme vlastně o dvou skupinách – o skupině a obchodníků a umělců. Tyto skupiny se v době renesance často prolínaly, neboť se například obchodníci do značné míry podíleli na tom, co pro ně umělci na zakázku tvořili. Museli pro to mít adekvátní znalosti a přesah do různých odvětví. Ale obecně můžeme říci, že idea renesančního člověka byla ať už v té či druhé skupině obsáhnout veškeré lidské poznání.

D: Co musel renesanční člověk – obchodník znát, aby v dobách renesance uspěl?

Pro skupinu obchodníků byla naprostý základ latina a vše co k ní patří, tj. antické dějiny, antická literatura, základy filozofie a teoretické znalosti umění. Očekávalo se, že budeš mít tzv. „načteno“. Měla bys také rozumět architektuře, výtvarnému umění, sochařství, abys byla schopná dohlížet na veřejné stavby a vybrat si někoho šikovného, kdo ti postaví palác, dokáže vymyslet výzdobu atd. Řečtina nebyla tak obvyklá, latinu by měl ovládat každý, kdo byl aspoň trochu vzdělaný. Toto všechno museli obchodníci znát a pak si tam přidávali své další oblasti, jednak aby se rozvíjeli, a jednak aby zapůsobili na ostatní. Šlo v zásadě o něco mezi osobní potřebou a reprezentací.

D: A co umělci? Jaké měli společenské postavení?

J: Právě v období renesance se hodně měnil vztah k umělcům. Ještě o sto let zpátky byli umělci bráni v podstatě jako řemeslníci. Pro nás je dnes něco úplně jiného malíř obrazů a malíř pokojů. Ve středověku to často pro mnoho lidí splývalo, protože v tom lidé neviděli rozdíl. V renesanci se začíná na umělce pohlížet úplně jinak, společnost si jich začíná víc vážit. K tomu si neodpustím vtipnou historku o malíři Filippo Lippi, který maloval pro Cosima Medicejského a byl hrozný sukničkář. Traduje se, že měl vždy rozmalovaný nějaký obraz, pak na něj přišly choutky a utíkal za ženskými. Cosimo už nevěděl, co s ním má dělat, tak ho několikrát v paláci zamknul, ale Filippo mu utekl oknem. Cosimo pak dospěl k názoru, že geniální umělci mají své libůstky a je potřeba s nimi zacházet podle toho, že jsou geniální umělci, dveře mu odemknul v naději, že snad někdy dílo dokončí. 😊

D: Tak snad se Cosimo dočkal! 😊 Pojďme se podívat na nějaké další osobnosti renesance. Jako první asi každého napadne Leonardo nebo Michelangelo. Čím vším se zabývali?

J: Leonardo je známý hlavně jako malíř. Trochu se věnoval i sochařství, ale z toho se moc nedochovalo. Zkoušel navrhovat i nějaké stavby, ale zůstalo to pouze u návrhů, protože se nikdy nic nezrealizovalo. Určitě byl vynikající muzikant a také se hodně věnoval přírodním vědám, s tím souvisely i jeho pitvy. Hodně ho zajímalo, jak funguje lidské tělo, psal o tom různé studie. Měl také rád zvířata, zajímal se o ptáky, zkoušel vynalézat … Je slavný tím, že byl jedním z prvních lidí, kdo se pokoušel vytvořit létací stroj. Věnoval se také zdokonalování zbraní pro různé vojenské techniky. Zkoušel své poznatky i sepsat, ale za jeho života nevyšlo nic, co by byl schopný vydat, protože toho byl vždy velké nesourodé množství, co se nedalo smysluplně dát dohromady.

Michelangelo byl malíř, sochař, psal také velice procítěné básně a když byla Florencie ve válce, byl zaangažován na organizaci opevnění. Byl také jedním ze stavitelů chrámu sv. Petra v Římě, tj. byl také architekt. V oblasti umění by se dalo říct, že obsáhl téměř všechno.

D: Zajímalo by mě něco, s čím se nezbytně nutně potkávají všichni multipotenciální lidé – dokončování projektů. Jak přistupovali renesanční lidé k dotahování svých aktivit úspěšně do konce?

J: Řeknu ti to takto – za spoustu slavných umělců toho zůstává spousta nedokončeného. Leonardo da Vinci je pravděpodobně nejznámější příklad. U něj se už někteří pomalu báli něco objednat, protože pravděpodobnost, že to nedodělá, byla opravdu vysoká. Ale když se podíváš na to, co dokončil – na Monu Lisu se v Louvru stojí fronta. Obdobný příklad byl Michelangelo. Když jsem poprvé přijela do Florencie, hned jsem se divila nad tím, proč ten kostel nemá fasádu? Potom jsem si dohledala, že ho zadali Michelangelovi a ten pak odjel do Říma. Nebo proč Lorenzo de Medici nemá pořádnou hrobku? Aaha, oni ji zadali Michelangelovi a on udělal dvě, ale do třetí se mu už nějak nechtělo, dostal lepší zakázku. Takových případů je opravdu mnoho.

Mnoho kostelů dostalo fasády až v 19. století. 300-400 let byly nedodělané, protože se nemohli dohodnout, nebo to někomu zadali a ten to nedokončil. Takže tohle bylo poměrně časté, ale asi je potřeba zdůraznit, že to bylo časté u umělců, kteří již měli nějaké postavení, nějaké jméno. Začínající malíř by si toto pravděpodobně nemohl dovolit, protože se uzavíraly smlouvy, ve kterých většinou bylo uvedené, že se to musí udělat do nějakého konkrétního data a pokud by to nedodal, strhnuly by se mu peníze z odměny.

Začínající nebo ne tak významní byli nuceni zakázky dodržovat, ale vymáhat něco od známých umělců si většinou nikdo netroufnul, protože i dodavateli záleželo na tom, aby to dílo nakonec dostal, takže se snažil daného umělce moc neznepřátelit. Čím jsi byla slavnější, tím byla větší pravděpodobnost, že toho za sebou necháš dost nedodělaného, protože sis to zkrátka mohla dovolit. Tito umělci pak měli tak široký záběr, že když dostali nějakou zakázku a pak se objevila nějaká jiná, zajímavější, plynule přecházeli od jednoho k druhému, protože to všechno, co chtěli zvládnout, zvládnout za celý jeden život jednoduše nešlo.

D: Jaký pro ně byl impulz přecházení mezi zakázkami? Někdo jim nabídl vyšší cenu nebo spíš zájem?

J: Mohlo to být obojí, záleželo na situaci. Určitě to nebylo jenom přeplacení, lidé byli zlákání zajímavějším projektem, nebo je prostě začalo bavit něco jiného, „už jsem dlouho dělal sochy, tak co třeba chvíli malovat“. Da Vinci si do toho začal něco vynalézat a pitvat mrtvoly …

D: Když ještě mluvíme o Da Vincim, dochovalo se o něm, jaká byl osobnost?

J: O Da Vincim se dochovalo poměrně dost poznámek. Musel to být někdo strašně zvědavý a nesmírně kreativní. Když jsou lidé tak přemýšliví, někdy z toho nemívají šťastné myšlenky. Což zrovna nebyl tolik příklad Leonarda, ale například jeho velký rival Michelangelo podle všeho nebyl úplně šťastná povaha. Nebo o architektovi Brunelleschim, který dělal dóm ve Florencii, se traduje, že byl velmi vzteklý.  Podle všeho to s ním vůbec nebylo lehké, neboť s nikým nevydržel. Někdy se říká, že možná schválně odrazoval spolupracovníky, aby se nemusel s nikým dohadovat a radši si to udělal podle svého. Ale skoro bych řekla, že u těchto výrazných osobností to platí většinou, že byly dost komplikované.

D: Zmínila jsi vztah Leonarda a Michelangela, oni byli opravdu rivalové?

J: Prý se neměli rádi. Nikdy jsem přesně nepochopila proč, ale rozhodně neměli pěkný vztah. Vzájemně do sebe poměrně rýpali. Michelangelo byl mladší, takže jestli je na vině nějaké generační propast mezi nimi … Ale rádi se rozhodně neměli. Možná i tím, že byly oba takové komplikované povahy. A dvě komplikované povahy se většinou moc nesnesou.

D: U těchto dvou, kteří se dostali takhle vysoko, by mě zajímal jejich původ. Pocházeli z lepších rodin, nebo jak se dostali takhle nahoru? Měli pouze štěstí na lidi nebo byli tak talentovaní a vypracovali se prací a pílí?

J: Obojí. Vím, že jsem jednou narazila na myšlenku, jak je to možné, že zrovna ve Florencii nebo v okolí se objevilo tolik géniů. Někdo si myslí, že to je náhoda. Já si nemyslím, že to je čistá náhoda. Jedna věc je, že máš nějaký talent a druhá věc, že kolem tebe musí být prostředí, který ho nějakým způsobem podporuje.

Například Michelangelo pocházel z poměrně respektované měšťanské rodiny, a ačkoliv už tehdy měli umělci o něco lepší postavení, bylo to pořád povolání, na které se někteří koukali skrz prsty. Traduje se, že Michelangela tatínek bil, aby nemaloval, ale nakonec se mu podařilo prosadit si svou a dostal se do malířského ateliéru, do učení. Tam si ho všimnul Lorenzo Medicejský, který ocenil, že je šikovný, a dokonce si ho nastěhoval k sobě domů. V jeho zahradě, ve které měl antické sochy, je Michelangelo studoval a podle nich začal vytvářet ty svoje. Určitě tam tedy byl důležitý moment, že jednak v této době bylo vhodné prostředí, spousta ateliérů, ve kterých ses mohla učit, ale bylo také důležité, aby si tě všimli v tu správnou chvíli ti správní lidé. Řekla bych, že je to taková kombinace.

D: Zmínila jsi Lorenza de‘ Medici . Řekla bys mi o něm a jeho vlivu něco víc?

J: Lorenzo je zajímavý člověk v tom, že se v něm světy obchodu, podnikání a umění stýkají dohromady. Kromě toho, že se věnoval politice, diplomacii a bankovnictví, které mu tedy zrovna moc nešlo, byl také muzikant, zajímal se o architekturu, různé druhy umění a sám psal básně. Vyznal se také ve filozofii, a i tak mi toho asi pár vypadlo, takže to byl v podstatě člověk, který v sobě tak nějak spojoval sféru businessu a sféru umění. Někdo říká, že to bylo dané tím, že byl v zásadě neoficiální vládce Florencie, která oficiálně byla republikou, ale neoficiálně v ní za nitky tahal Lorenzo. A proto, aby ho spoluobčané brali, musel dokázat, že je dobrý ve velké spoustě věcí a tím se stát respektovaným.

To byla jedna věc, druhá věc byla, že ho to skutečně bavilo. Obzvlášť poezie nebo filozofie pro něj byla forma duševní hygieny. Když už měl politiky, diplomacie a bankovnictví plné zuby a chtěl si nějak odpočinout, napsal si báseň nebo si se svými kamarády filozofy šel popovídat latinsky o Platónovi nebo možná i řecky, ale řecky zas tak dobře neuměl. Přijde mi zajímavé, že je na takové spojnici a nebylo to v té době až tak obvyklé, protože se například dochovaly nějaké jeho texty, ve kterých obhajuje to, že se tolik věnuje poezii. Tj. někdo to mohl vnímat, jakože to není úplně seriózní záležitost.

D: Zajímavé. Takže on měl potřebu obhájit písemně, že se věnuje poezii a tam právě mluvil o tom, že je to pro něj forma psychohygieny?

On zkrátka potřeboval básně psát. Je i celkem zajímavé, že psal italsky. V té době se ještě stále nemohli dohodnout, jestli je latina jediný jazyk, ve kterém by se mělo psát, nebo se to může i v dalších jazycích a zrovna ve Florencii kvůli tomu bylo mnoho sporů. Někteří říkali, že Dante je básník jen pro nádeníky, protože píše italsky. Vládla představa, že jediná poezie, která má smysl, je psaná latinsky a on se přiklonil k tomu psát v italštině a možná to souvisí i s tím, že to pro něj byla do značné míry odpočinková aktivita.

D: Ne všechny tvůrčí aktivity tedy byly ve společnosti cenné a vážené, jak jsi již zmiňovala malířství.

J: Záleželo na tom, z jakého byl člověk společenského prostředí. Hudba a poezie se ještě dala akceptovat, ale kdyby Lorenza nebo někoho v jeho postavení napadlo malovat, to už by bylo divné. Dřív jsem nechápala proč, ale vysvětluje se to tak tak, že malířství bylo bráno jako rukodělná práce, neboť v ruce držíš štětec. Tím pádem se malířství nebralo jako vhodná činnost pro vyšší společenské vrstvy, protože člověk z vyšší společenské vrstvy přece nepracuje rukama. Takže může psát, může hrát na nějaký hudební nástroj, ale kdyby maloval, to už by bylo podezřelé.

D: A co sochařství, to asi bylo vnímáno podobně?

J: Ano, k sochařství se přistupovalo podobně. Myslím si, že to byl Leonardo, kdo se snažil dokázat, že je malířství lepší než sochařství, protože se u něj nenadělá takový nepořádek. Už si přesně nevybavuji tu argumentaci. Rozhodně to byl jeden z důvodů, které se zmiňovanému Michelangovali nelíbily. Každý měl zkrátka jinou oblíbenou disciplínu.

D: Jsou ještě nějaké další věci, které musel renesanční umělec znát? Měl by mít přesah do „praktických“ znalostí?

J: Do určité míry ano – nevyžadovalo se to tolik jako u obchodníků nebo intelektuálů. Bylo potřeba, aby měl nějaký filozofický background, protože v této době bez nějakého humanitního vzdělání se umění na vysoké úrovni nedalo dělat. Když se dnes koukáme na obrazy tamní doby, odborníci jsou o tom schopni napsat celou knihu, co toto symbolizuje a co toto znamená, protože renesanční umělci měli nějakou znalost antické filozofie, antické mytologie, která se pak v jejich dílech odráží. Například na Botticelliho Primaveru je spousta různých výkladů, a právě se z toho soudí, že byl hodně ovlivněný Lorenzem, ke kterému chodil na večeře, kde se potkávali všichni vzdělanci a bavili se o platonské filozofii a antických mýtech. Botticelli tam pak něco pochytil, a to se zrcadlí v jeho obrazech. Michelangelo v tomto prostředí vyrůstal také.

D: Toto vlastně byla forma vzdělávání.

J: Ano, tato setkávání, povídání, diskuse, byly forma vzdělávání. Tehdy vlastně vzdělávání vypadalo úplně jinak. Dnes máme životní úsek, chodí se do nějaké školy, na konci je diplom a pak je člověk uznaný, že má na něco papír. Tehdy existovaly univerzity, ale zároveň bylo vzdělávání méně strukturované a počítalo se s tím, že se člověk aktivně vzdělává od začátku až do konce života. Nebylo to zkrátka něco, co by se někdy považovalo za ukončené. Dospělí muži se scházeli a vedli filozofické debaty, co napsal, Horácius, Platon atd.

D: Takže vzdělávání bylo považováno za celoživotní proces, to je mi sympatické. Musely se nějak vzdělávat i nižší společenské vrstvy?

J: U té nejnižší vrstvy vzdělání nehrálo roli. To bylo dané tím, jaký byl ve Florencii nastavený politický systém. Pouze od určité společenské vrstvy se člověk mohl účastnit na politické moci a jakmile ses účastnila na moci, tak to na tebe kladlo určité požadavky.

Moje hypotéza je, že jeden z důvodů, proč renesance vznikla právě ve Florencii je právě republikánské zřízení. Nebyl zde jeden člověk nebo jeden rod, který by tam po x staletí držel veškerou moc, ale rody i lidé se různě střídali, stejně tak jako vrstvy, které se účastnily moci.

D: Jak republika ve Florencii fungovala?

Svým způsobem opačně než náš současný systém. U nás máme všeobecné volební právo, každý, kdo je plnoletý může volit, ale ve výsledku je lidí, kteří rozhodují, pouze malé procento. Zde to bylo obráceně. Lidí, kteří mohli volit, bylo omezené množství, protože to bylo podmíněné členstvím v určitých ceších. Člověk musel být řemeslník nebo obchodník s vlastní dílnou nebo vlastním obchodem a musel být samozřejmě muž. Tj. těch lidí, kteří se reálně k volbám dostali, bylo určitě menší procento než u nás. Ale když už se k moci dostali, tak byl jejich podíl větší, než máme my nyní. V úřadech se lidé hodně střídali. Někdy to vedlo k tomu, že se mezi sebou i mlátili. Občas si někteří doboví historici ve Florencii posteskli, že má republikánské zřízení i nevýhody, protože jsou lidé permanentně na kordy. Zároveň se tím poměrně mnoho lidí dostalo ke slovu a hodně lidí si muselo v politice, v obchodě, v umění vzájemně konkurovat, vždy se snažit být lepší než ten druhý. Evidentně jim to svědčilo, podle zachovaných výsledků.

Děkuji za rozhovor!

Po rozhovoru ve mně doznívaly myšlenky a představy o tom, jak se asi renesančním lidem v období renesance žilo. A dospěla jsem k názoru, že to určitě neměli jednoduché. Na druhou stranu, asi nikdy jsme nežili v takovém období, kdy by všestrannost byla společností nejen vítána, ale považována za normální a žádoucí 😊 Asi bych si život za časů renesance nevybrala, pokud bych se tedy nenarodila jako muž. Já jsem však ráda ženou, a tak jsem vděčná, že mohu být mnohotvůrčí ve 21. století! A co Vy? Dozvěděli jste se v rozhovoru něco zajímavého? Dejte nám vědět v komentářích!

Za krásné fotografie vděčím Misi Molnárovi. Köszönöm Molnár Misinak a gyönyörű képeket.

Autor

Jsem máma úžasné holčičky, žena inspirativního muže a mnohotvůrčí bytost. Miluju harmonii – jak v hudbě, tak v životě. O mém multipotenciálním příběhu si můžete přečíst zde 🔗. Pro všechny multipotenciální lidi jsem napsala ebook "O 3+1 kroky blíž multipotenciálnímu štěstí" 🔗 (ke stažení zdarma) a e-knihu s názvem "Jednou provždy mnohotvůrčí" 🔗. Psáno mým srdcem, pro srdce Vaše ♥

Napsat komentář