Znáte pohádku Nebojsa? Určitě ano. Tak tuhle jsem já nikdy neměla moc ráda. A obecně jsem si nikdy moc nepotrpěla na hrdiny ani superhrdiny. Snad proto, že na ně nevěřím. Nebo proto, že já sama jsem nikdy žádný nebojsa nebyla, spíš naopak.

Strach. Co to vlastně je?

Něco, co nás má uchránit od nebezpečných akcí? Anebo spíš od jakýchkoliv akcí?

Z fobií, co jsou my známy, jsem však u sebou žádnou nikdy neidentifikovala. Výšky mám ráda, pavouky teda moc nemusím, ale do fobie mám daleko. S létáním nemám problém, ani ze smrti nemám strach. To poslední Vás možná zarazí, ale nikdy jsem se smrti nebála (alespoň ne té svojí). Už odmalička tak nějak vnitřně vím, že se jí nemusím bát. A že přijde v ten správný okamžik.

To, s čím se celoživotně potýkám, je strach ze života.

Nebo alespoň tak bych všechny své strachy obsáhla v jedné množině.

Co kdyby …

Měla jsem strach se něčemu začít plně věnovat, protože co kdybych v tom třeba neuspěla? Co kdybych nebyla dost dobrá? Co kdyby mi chyběl talent, píle, vytrvalost? Co by na to pak řekli rodiče? A co si o tom pomyslí ten a tahle? Co když mě celý svět odsoudí?

Pravda je, že bych se pravděpodobně ze všech nejvíc odsoudila sama …

A tak jsem se rozhodla nechat si klavír jen jako koníček a ani se nepokusit o to dostat se na konzervatoř (toho tedy zpětně nelituji, ale na situaci to nic nemění).

Rozhodla jsem se mnohokrát nezačít konverzaci s neznámými lidmi, i když mě intuice vyloženě táhla za tím je oslovit.

Rozhodla jsem se nezačít mnoho projektů, které se mnou rezonovaly, ale příliš jsem se bála se do nich pustit.

Protože co kdyby …

Dvě silná slova

Občas se na sebe dívám do zrcadla, když je mi zrovna ouvej a přicházejí za mnou myšlenky “nedostdobráctví”, a po chvíli, co se na sebe dívám, už v něm přestávám vidět výbušnou manželku, netrpělivou mámu nebo neschopného člověka.

Vidím totiž jenom sebe, jak mám strach.

A když se na sebe úplně přestanu mračit, zašeptá mi můj vnitřní hlas, ne ten, který kritizuje, ale ten který je někde o vrstvu níž a není tolik slyšet:

„Neboj se …“

Jenom takhle jednoduše, tyhle dvě slova.

A já ho ještě o pár slov doplním, pro případ, že je tu někdo další, kdo to potřebujete slyšet a komu tato slova udělají dobře na duši.

Neboj se. Odlož strach, který Tě paralyzuje a nedovoluje Ti žít. Tohle už je život, takový jaký teď je, se všemi jeho odstíny, zdary i nezdary. Uvolni svaly, které permanentně držíš stažené, to kdyby náhodou někdo zaútočil. Není cílem být „vždy připraven“, ale s důvěrou se otevřít světu a tomu, co život přináší. Povol myšlenky a odejde s ním i Tvá bolest, máš-li někde nějakou.

Je úplně jedno, co kdo řekne na to, za čím ses rozhodl/a jít, čemu ses rozhodl/a věnovat úsilí a své nadání. Každý máme svou cestu a Ty máš svou. Jediné, na čem záleží, je nenechat se strachem zahnat ze života. Protože stojí za to žít. Tak prosím žij! ♥

Autor

Jsem máma úžasné holčičky, žena inspirativního muže a mnohotvůrčí bytost. Miluju harmonii – jak v hudbě, tak v životě. O mém multipotenciálním příběhu si můžete přečíst zde 🔗. Pro všechny multipotenciální lidi jsem napsala ebook "O 3+1 kroky blíž multipotenciálnímu štěstí" 🔗 (ke stažení zdarma) a e-knihu s názvem "Jednou provždy mnohotvůrčí" 🔗. Psáno mým srdcem, pro srdce Vaše ♥

Napsat komentář