V posledních pár dnech se mi věci nedaří tak, jak bych si to představovala. Máte občas taky takové dny?

Například mé počínání v kuchyni. Pustím se do Guinness dortu, upečený dort má však tak zvláštní chuť, že se nikdo v naší domácnosti není schopný rozhodnout, zda mu chutná, nebo ne. Upečenou granolu, ve které se považuji za profíka, nešťastně připálím a tu lehce připálenou chuť prostě z celého gastro zážitku neodstraním. Pěstuji si kvásek, který mi krásně nastartoval a teď se z ničeho nic začal chovat zvláštně. Klíčím si bylinky, které mi neklíčí tak, jak by měly. A mohla bych takhle dál pokračovat i v rovině osobní a rodinné …

Jak to máte s touhou po dokonalosti? Pokud je Vám tato touha alespoň trochu známá, položili jste si někdy otázku, jak si vlastně vytváříme představu o tom, co v našem případě obnáší „být dokonalý/á“? Je to představa, kterou jsme racionálně zkonstruovali a je v souladu s naším srdcem, nebo jsou to spíš kombinace představ důležitých lidí v našem okolí a naše mnohdy zoufalá snaha je naplnit? A když se nám zdá, že se nám to dostatečně nedaří, co se s námi stane? Tu tíhu „být perfektní“ neunášíme, a tak pod její velkou váhou padáme, klesáme ke dnu a ona jde s námi.

Já osobně tohle považuji za jednu z největších výzev, které se pojí k multipotenciálnímu životu. Alespoň já se s ní potýkám snad odjakživa. Podělím se tak s Vámi o své současné pojetí.

Malujeme spolu obrazy, navrhujeme interiéry, rekonstruujeme byty, společně muzicírujeme i tvoříme weby. Jeden druhému ustavičně fušujeme do řemesla, protože jsme oba mnohotvůrčí, rádi a rychle se učíme novým věcem. To, že jsme se našli a můžeme spolu kráčet po dobrodružné multipotenciální cestě, považuju za jedno ze svých největších životních štěstí.

Ale občas to nesnáším.

Byly časy, kdy jsem (se) na Facebooku celkem sdílela. Fotky, vtipné příhody, písničky, které se mi líbily atd. Měla jsem pocit, že bych to měla dělat, protože to tak dělají ostatní a přece na tom není nic špatného, naopak. A navíc co je příjemnějšího než pozorovat, kdo Vám „olajkuje“ novou profilovku, nebo jestli si Vašeho vtipného příspěvku všimne ten, který se Vám zrovna líbí.

„Tak ty si myslíš, že když seš ta multi pulti, tak ti jde asi úplně všechno, viď? I psaní?“

Píše mi se smíchem jedna z mých nejbližších kamarádek poté, co jí pošlu jeden ze svých prvotních textů psaných na téma multipotenciality. Nemyslela to zle a psala to s humorem, ale stejně ve mně hrklo a na chvíli jsem se probrala ze svého počátečního nadšení.

(Foto z výstavy Kathariny Grosse – Wunderbild)

Multipotenciální.

Možná ve Vás již toto samotné slovo vzbudilo nějaké emoce a bez nějakého dalšího vysvětlování zapadlo přesně tam, kam mělo. Teď si tak chcete jen finálně potvrdit, že to tak opravdu je.

Možná ještě váháte – slovo s Vámi rezonuje, něco vám v hlavě našeptává: “Hmm, to je zajímavé, to by leccos vysvětlilo, týká se to i mě?

A možná jste sem přišli úplnou náhodou a víte určitě, že se Vás to netýká, ale zajímá Vás, o co jde. (Možná si dalším čtením vybavíte toho “nerozhodného” všeumějícího kamaráda, příbuzného či známého.)