Minulý týden touhle dobou jsem balila kufr do Sankt Petěrburgu. Něco teplého na chladné večery u Něvy, něco lehčího na horká odpoledne, která slibuje předpověď, pas s ruským vízem, několik dalších nezbytností, a hlavně nezapomenout nastavit budík na čtyři ráno, protože ve 4:30 na nás před domem bude čekat taxík na letiště.

Let proběhne hladce, oba ho s Gáborem prospíme a probudíme se až při přistání na Pulkovo letiště. Ještě rozespale se na sebe podíváme, ale náš výraz v obličeji nepotřebuje dalších slov. Tak jsme asi fakt tady.

Momentem vstoupení na ruskou půdu cítím zprvu nevysvětlitelný pocit, jako kdybych se snad znovu setkala se svou rodnou zemí, od které jsem byla dlouho oddělena. Napoprvé mě tento pocit překvapí, postupně si na něj zvykám, neboť ani po několika dnech nemizí, a teď, když píšu tyto zápisky na maďarské půdě, už ho pomalu přestávám zpochybňovat.


Pohled do minulosti

Asi abych vše lépe pochopila, přivádí mě má mysl do minulosti, k událostem, které už se staly, ale stále jsou ve mně nějakým způsobem „živé“, a podílí se tak i na mé přítomnosti.

Narodila jsem se v Čechách, ruské mamince, pocházející ze Sankt Petěrburgu, a česko-ruskému tatínkovi (maminka je Ruska, tatínek byl Moravák). Své dětství až do vysoké školy jsem strávila v Karlových Varech, možná víte, že městě velmi specifickém ve vztahu k Rusku.

Na základní škole se mi nevyhnula šikana a předmětem šikany byla skutečnost, že mám ruskou maminku. Velice rychle jsem pochopila, že mi bude lépe, pokud si tuhle informaci nechám pro sebe. Snažila jsem se na veřejnosti moc rusky nemluvit, ač byla ruština prvním jazykem, který jsem si osvojila. V duchu jsem proklínala mamky ruský přízvuk, který na mě mé ruské kořeny chtě-nechtě vždy „prásknul“.

V průběhu dětství a dospívání jsem se naučila setrvávat v pozici ochrany a daní za to bylo to, že jsem se stala dívkou, jejíž jméno si většinou nikdo nepamatoval. Hodně jsem přemýšlela o životě, co je po něm a o své duši. Trávila jsem čas u klavíru a radost mi dělaly mé improvizace.


A pak přišel první zlom

První zlom v tomto mém uzavřeném nastavení přišel v Praze na vysoké škole. Některý z mých spolužáků mě slyšel po telefonu mluvit rusky a pak se mě zeptal, kde jsem se tak naučila ruštině. Jako obvykle jsem mu s mírnými obavami vysvětlila, jak se to má s mými rodiči. Již jsem byla zvyklá na obvyklou dosavadní reakci, která většinou měla podobu nevraživého či v lepším případě neutrálního „aha“ provázenou rychlou změnou tématu, a tak mě nesmírně překvapilo, když spolužák zareagoval slovy, jak je to skvělé a dalšími doplňujícími dotazy. Obdobně pak reagovali i ostatní spolužáci a já jsem se ve svých devatenácti letech rozhodla své ruské kořeny přestat skrývat, díky čemuž se mi v životě odkryly nové možnosti a mezi nimi i šance přestat se bát být tím, kdo jsem.

Na vysoké škole jsem se zapsala do hodin ruské gramatiky, abych se jí konečně naučila, a definitivně se rozhodla – až se jednou budu vdávat, změním si i své první jméno (Dagmar) na to, kterým jsem byla nejen křtěná, ale které srdcem odjakživa cítím jako své křestní – Daria.

A to jsem taky po pár letech udělala, a ještě dnes si živě vybavuji ten skvělý pocit, kdy jsem odcházela z matriky, na tváři měla široký úsměv a v srdci ohňostroje na oslavu toho, že jsem oficiálně tou, kterou jsem pro sebe i všechny mé ruské příbuzné odjakživa – Dariou.

Mezitím jsem stihla zakusit, jak se žije ve Slovinsku a Maďarsku. Obojí bylo a je skvělá zkušenost, ale v ani jedné z těchto zemí jsem se zatím nesetkala s pocitem, že jsem tam doma. Ale tento pocit jsem nikdy neměla ani v Čechách.

Vlastně jsem po letech rezignovala a začala se smiřovat s tím, že se možná nikdy nebudu v žádné zemi cítit doma a že to je možná úděl dětí pocházejících ze smíšených rodin. Taky jsem si říkala, že možná domov není místo na mapě, ale spíše místo v našem životě. A zatím si stále stojím.


ALE …

Ale pak jsem odletěla do Petěrburgu, po 7 letech od poslední návštěvy, poprvé bez rodičů, a okamžitý pocit blízké domoviny mi vyrazil dech. Vždyť jsem se v této zemi ani nenarodila, ani v ní nikdy nestrávila více než dva týdny. Vždyť jsem si vědoma, jaké problémy a specifika tato země má. A i přesto v srdci cítím jediné – lásku a pocit bezpodmínečného přijetí.

Tu stejnou lásku, která mi celý život tak moc chyběla, tak teď umím konečně dát i sobě. Našla jsem bolavý trn, který spoustu let sužoval moji duši a rozhodla jsem se ho s potřebnou péčí vytrhnout, aby se ranka mohla zahojit.

Objevila jsem (sou)část své duše, kterou jsem sama v sobě zazdila, protože jsem se za ni styděla, a s otevřeným srdcem a v její úplnosti ji teď přijímám.

Tu část, která ve mně odjakživa byla. Tu ruskou část, která ke mně neodělitelně patří. A tak jsem už navždy Daria. Rusko-česká, ruská Češka nebo česká Ruska, ale už nikdy jedno bez druhého.

Jestli jsem si kdy myslela, že o takových věcech budu otevřeně a veřejně mluvit? V žádném případě. Cítím však, že je toto téma nesmírně důležité pro jakýkoliv blok, který jsme si vytvořili, a který nám brání v tom, abychom byli tím, kým skutečně jsme.


Přijetí jako ten nejmocnější krok vpřed

Přijetí je báječná cesta kupředu. Bez přijetí sebe se budeme stále pohybovat ve stejných vzorcích, provázených stejnými emocemi a stejnými zkušenosti.

Přijetí je první krok na cestě k tomu cokoliv změnit.

Přijetí je klíčové k tomu, aby námi mohla proudit bezpodmínečná láska, jak k sobě, tak i k druhým.

A my máme tento mocný nástroj každodenně nadosah. Jen se pro něj rozhodnout, pomocí něj uvolnit to, co jsme v sobě zablokovali, a přijmout se. Teď a tady, bez jakýchkoliv podmínek či kritérií.

Přeji Vám nádherné přijímání se, protože ono takové opravdu je.

S láskou Daria


Autor

Jsem mentorka mnohotvůrčích lidí, máma úžasné holčičky a žena inspirativního muže. Miluju harmonii – jak v hudbě, tak v životě. O mém mnohotvůrčím příběhu si můžete přečíst zde 🔗. Pro všechny mnohotvůrčí lidi jsem napsala ebook "O 3+1 kroky blíž multipotenciálnímu štěstí" 🔗 (ke stažení zdarma) a e-knihu s názvem "Jednou provždy mnohotvůrčí" 🔗. Psáno mým srdcem, pro srdce Vaše ♥

Napsat komentář